Vydání placenty ze zdravotního zařízení

Zpracovali:     Pavla Princlíková a Mgr. David Zahumenský

                        Advokátní kancelář David Zahumenský, Brno

Datum zpracování:   18. 2. 2015

V poslední době se v České republice, stejně jako ve světě, objevují stále častěji případy, kdy si rodiče z nejrůznějších důvodů přejí odnést po porodu placentu domů. Někteří chtějí placentu z rituálních důvodů a touží ji pohřbít, jiní věří v příznivé účinky placenty, jejíž konzumace pomůže rychlému zotavení po porodu či boji proti příznakům poporodní deprese. V některých případech zdravotnická zařízení přáním rodičů bez problémů vyhoví, jindy ale toto odmítají, neboť právní řád neobsahuje výslovnou úpravu této problematiky. Cílem této analýzy je situaci právně zhodnotit.

Nakládání s částmi lidského těla dle OZ

Placenta jakožto nezbytně nutný dočasný orgán vznikající v děloze matky za účelem vyživování plodu je nesporně částí lidského těla, se kterou je možné nakládat pouze v souladu s právními předpisy. Nakládání s placentou, resp. částmi lidského těla, se řídí zejména zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen „ZZS“) a zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“).

Nakládání s odňatou částí lidského těla a její přenechání jinému je upraveno v §§ 111 a 112 OZ, přičemž tato ustanovení vycházejí z principů ochrany lidské integrity a zákazu obchodování s lidským tělem a jeho částmi.

Ustanovení § 111 OZ stanovuje právo člověka, kterému byla odňata část těla, na poskytnutí informace o naložení s odňatou částí těla. Dále toto ustanovení zakazuje určité způsoby nakládání s odňatou částí těla. S odňatou částí těla tak nesmí být nakládáno způsobem, který by byl nedůstojný nebo by ohrožoval veřejné zdraví. Takové způsoby jsou neplatné i v případě, že by k nim dal člověk souhlas.  § 111 OZ také obsahuje požadavek souhlasu člověka s určitými způsoby nakládání s odňatou částí těla. Pouze se souhlasem lze tedy odňatou část těla užít k účelům zdravotnickým, výzkumným nebo vědeckým. Pokud by měla odňatá část těla být použita k účelům svou povahou neobvyklým, vyžaduje se výslovný souhlas člověka vždy. Výše uvedená pravidla platí obdobně i pro to, co má v lidském těle původ, tedy pro tělní tekutiny apod.

V souladu se zásadou úcty k člověku a zákazu finančního prospěchu z lidského těla, nemohou být lidské tělo ani jeho části věcmi ani jinými předměty majetkových práv. Ustanovení § 112 OZ ovšem obsahuje určité výjimky a stanovuje fikci věci některých částí těla.  Ustanovení uvádí, že části těla lze jinému přenechat jen za podmínek stanovených jiným právním předpisem. Takovým je zejména ZZS nebo zákon č. 285/2002 Sb., transplantační zákon. § 112 OZ ovšem uvádí i další výjimku, která stanoví fikci, podle které se na některé části těla hledí jako na věci movité, které lze přenechat jinému i za odměnu. Tyto části ovšem musí splňovat určité podmínky. Zákon výslovně uvádí, že jde „o vlasy nebo podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují“. Pravděpodobně se tak nebude jednat o placentu, která tyto podmínky nesplňuje, neboť vzniká pouze za specifické situace, kterou je těhotenství.

Nakládání s částmi lidského těla dle ZZS

Úprava nakládání s částmi lidského těla v OZ je obecná a použije se v případě, že jiný právní předpis neobsahuje úpravu speciální. Tímto speciálním právním předpisem je zejména ZZS, který se použije ve většině případů, neboť k nakládání s částmi lidského těla dochází především při poskytování zdravotní péče. Ustanoveními, která se nakládání s částmi lidského těla, a tedy i placenty, týkají, jsou §§ 81, 82 a 91 ZZS.

§ 82 ZZS uvádí, že pro nakládání s placentou se obdobně použije ustanovení § 81 ZZS. Toto ustanovení obsahuje taxativní výčet účelů, pro které lze část lidského těla použít. Jsou jimi věda, výzkum nebo výukové účely ve zdravotnictví, léčba příjemce lidských tkání a buněk, transplantace, výroba léčiv a další účely stanovené jinými právními předpisy.  Použití k těmto účelům je možné pouze v případě, že člověku byla o takovém nakládání podána poskytovatelem zdravotních služeb informace a člověk dal k takovému nakládání prokazatelný souhlas, jehož forma je dále v ustanovení specifikována.

V § 91 ZZS upravuje specifický způsob likvidace částí lidského těla, které nejsou odpovídajícím způsobem využity.

Nakládání s placentou po porodu

Nakládání s placentou se v případě porodu v nemocnici řídí ustanoveními ZZS. ZZS se zabývá pouze dvěma situacemi, a to použitím placenty pro stanovené účely a souhlasem ženy k tomuto použití a dále likvidací placenty v případě jejího nevyužití. ZZS se ale už nezabývá situací, kdy si rodiče chtějí placentu po porodu odnést domů.

Člověka lze vnímat pouze v jeho celistvosti, která je tvořena jak duševní, tak tělesnou částí, a této integritě právní předpisy poskytují ochranu. Placenta je bezpochyby součástí tělesné integrity matky a i po vypuzení zůstává předmětem absolutního osobnostního práva. Ze zásady ochrany integrity člověka vychází mimo jiné dle ZZS požadavek výslovného souhlasu s použitím odňaté části lidského těla pro potřeby v zákoně stanovené. Bez tohoto souhlasu nelze s částmi lidského těla pro tyto potřeby nakládat. O využití odňaté částí lidského těla tak vždy rozhoduje pouze člověk, jehož tělesné integrity byla dříve součástí a k níž má stále absolutní osobnostní právo. Právní předpisy v žádném ustanovení nezakazují užití jiné, než jsou způsoby výslovně uvedené v OZ či ZZS. Pokud zákon dovoluje použití části lidského těla pro potřeby třetí osoby nebo osob, tím spíše může tuto část za podmínek stanovených v OZ využít člověk, jemuž byla odňata. Obdobný názor zastává ve své judikatuře týkající se informovaného souhlasu i Ústavní soud. V rozhodnutí IV. ÚS 639/2000 ze dne 18. května 2001 uvádí, že „každý člověk je svobodný a není povinen činit nic, co mu zákon neukládá. Z ústavního principu nedotknutelnosti integrity osobnosti vyplývá zásada svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví…“

Pokud nedojde k jinému využití placenty, poskytovatel zdravotních služeb ji dle § 91 ZZS zpopelní. Tento specifický způsob nakládání se zdravotnickým odpadem a materiálem je dán především rizikem, které je spojeno s jeho nebezpečnými vlastnostmi, které mohou ohrožovat veřejné zdraví a životní prostředí. V případě placenty se ovšem nabízí otázka, zda se jedná o odpad, který je schopný veřejné zdraví ohrožovat. Rozhodne-li se žena rodit doma, je na ní, jak s placentou po porodu naloží a žádný právní předpis jí neukládá povinnost týkající se její likvidace, proto se placenta za orgán ohrožující veřejné zdraví považovat nedá.  Z toho lze tedy vyvodit, že nehrozí-li riziko nějaké infekce, ochrana veřejného zdraví a z ní vyplývající způsob nakládání s nevyužitými částmi lidského těla poskytovatelem zdravotních služeb nemůže být na překážku vydání placenty po porodu rodičům.

Problematika vydávání placenty je hojně diskutována i ve světě a postupně se začínají objevovat právní předpisy výslovně dávající právo matce odnést si vlastní placentu po porodu domů. Zákony povolující odnášení placenty po porodu jsou přijímány především státy v USA, např. Oregon či Havaj už takovou právní úpravu přijaly. Jiné státy tuto problematiku řeší prostřednictvím instrukcí určeným nemocnicím, jak v takovém případě postupovat. Takovým státem je např. Massachusettes, kde vláda vydala oficiální instrukce porodnicím, ve kterých uvádí, že vydávání placenty není výslovně zakázáno a pokud jsou dodrženy určité postupy při vydání placenta není infikována, není placenta nebezpečná a nic nebrání jejímu vydání rodičům.

Výše uvedené lze shrnout tak, že placenta tvoří součást integrity ženy, která je chráněna právními předpisy. I po jejím vypuzení zůstává předmětem absolutních osobnostních práv a jen žena může rozhodovat o jejím dalším osudu. Pokud se rozhodne nedat souhlas k použití placenty pro potřeby vyjmenované v ZZS, nic nebrání tomu, aby o využití placenty rozhodla jinak.

Právní předpisy nikde neobsahují zákaz, podle kterého by si žena nemohla svou placentu ponechat. V nakládání s ní je omezena pouze ustanoveními OZ, které zakazují nakládání, které by bylo nedůstojné nebo by ohrožovalo veřejné zdraví.  V případě placenty jde ale podle všeho o orgán, který není z hlediska rizika pro ostatní osoby problematický, a není tak ani třeba, aby poskytovatel zdravotních služeb přistoupil k její likvidaci dle ZZS.